Jdi na obsah Jdi na menu
 


Herpesvirová infekce:

 

 

   Herpesvirózu u holubů lze charakterizovat jako onemocnění respiračního a zažívacího traktu se subklinickým (nevýrazným) nebo zjevným průběhem. Herpesviry se mohou u holubů podílet na komplexu respiratorních onemocnění označovaných laicky jako „infekční rýma“ společně s paramyxoviry, chlamydiemi a mykoplasmaty.

   Původcem tohoto stále velmi vážného onemocnění je holubí herpesvirus (PHV-1), patřící do čeledi Herpesviridae. Přirozeným hostitelem PHV-1 jsou holubi s častým výskytem latentní (skryté) infekce. Dospělí holubi se stávají v infikovaných chovech asymptomatickými (bezpříznakovými) nosiči, kteří nepravidelně vylučují virus. Produkce viru a frekvence jeho vylučování velmi úzce souvisí se sexuální aktivitou, rozmnožováním a odchovem mláďat. Zvýšenou produkci viru lze pozorovat na jaře a zejména v letních měsících (od července do srpna). K nakažení dochází především při transportu holubů v koších, kdy je virus vylučován odměšky z nosu, očí a dále trusem, kterým je znečištěno krmivo a voda.

 

Příznaky: V chovech nezamořených bývá vzplanutí onemocnění prudké, s velkými ztrátami. Klinicky je při akutním průběhu onemocnění popisován výskyt serozní konjunktivitidy a rhinitidy (výtok z očí a nosu), malátnost a celková slabost. Holubi kýchají, mohou mít ucpané nosní otvory, což výrazně ztěžuje dýchání, které má charakter praskavých zvuků. Holubi jsou postiženi silným zánětem spojivek, hltanu, hrtanu a často i průdušnice. Na sliznicích se tvoří matné, šedozelené, hlenovité, lehce stíratelné povlaky, které stěžují průchodnost cest dýchacích a způsobují namáhavé dýchání a typické „praskoty“. Holubi sedí sklesle, chuť k příjmu potravy je snížená, žízní, objevují se průjmy ve formě světlezeleného mazlavého trusu, což vede k výraznému hubnutí, slabosti a později úhynu. Klinický průběh onemocnění lze dobře pozorovat zejména u mladých ptáků při oslabení organismu (trichomonády, mykoplasmata, aj.) Herpesviróza může mít u holoubat do stáří 6. měsíců velmi těžký průběh. Dospělí jsou často asymptomní nosiči viru.

   V chovech, kde je však dobrá hygiena a výživa a kde chov není promořen parazity, nejsou klinické příznaky tohoto onemocnění typické a onemocnění se projevuje pouze obecnými příznaky (snížená chuť k jidlu, malátnost, spavost). Výrazněji se začíná projevovat až v průběhu chovné sezony (viz výše). V zamořených chovech onemocnění přetrvává až několik let a výrazně snižuje výkon.

   Průběh onemocnění a prognóza závisí na tom, zda holubi pocházejí již ze zamořeného chovu, nebo z chovu „čistého“, dále na stáří holubů, zamoření parazity a na celkové úrovni hygieny chovu. Lehké onemocnění většinou odezní samo, silně napadení jedinci hynou během několika dnů.

 

Diagnoza: Při pitvě nacházíme na sliznici dutiny zobákové, hltanu a hrtanu nápadné pseudomembranozní, lehce stíratelné povlaky. Typické bývají nálezy na játrech ve formě nekrotických uzlíků šedavé barvy a velikosti špendlíkové hlavičky (tzv.inkluzní hepatitida). Tyto mohou být i v ledvinách a slezině. Pro konečné stanovení diagnozy je důležité histologické vyšetření s nálezem inkluzí v jádrech buněk, případně izolace viru.

 

Prevence a léčba: Po překonání primární infekce se stávají holubi bezpříznakovými nosiči PHV-1, kteří mohou opakovaně vylučovat virus. Prevence tedy obecně vychází ze známých zásad vysoké úrovně hygieny a výživy chovu, pravidelném odčervování, karantenování nových jedinců a zabránění kontaktu s volně žijícími holuby, kteří tvoří rezervoár viru. Účinný lék totiž neexistuje.

   Specifickou prevenci herpesvirového onemocnění v chovech holubů lze navodit vakcinací. V ČR jsou registrovány inaktivované bivalentní vakcíny, obsahující virulentní drůbeží PMV-1 a kmen herpesviru holubů, k ochranné vakcinaci proti paramyxovirové a herpesvirové infekci. U dospělých holubů je vhodná vakcinace alespoň 4 týdny před zahájením chovné sezóny a s následnou revakcinací po 6ti měsících. Tím dosáhneme aktivní imunity u chovných párů před začátkem chovné a závodní sezóny, zajištění pasivní imunity u holoubat v prvních týdnech života a následnou vakcinací navození jejich aktivní imunity.

 

 

MVDr.Michael Polášek ©

                                                                                                          

 

zpět na veterinární okénko